Daguerrotypie /Daguerrotypia, Daguerréotype, Daguerreotype/
Text a ukázky Vojtěch Kovařík
Příprava podkladové desky
Alfou a omegou daguerrotypie je dobře postříbřený měděný plech, vyleštěný do zrcadlového lesku. Doporučuji nechat si plech postříbřit galvanicky u firmy, která má na to vybavení. Tyto firmy bývají zároveň schopné povrch vyleštit. Kromě toho, že se můžeme rovnou věnovat fotografické práci, má galvanické pokovení další výhodu a tou je silnější vrstva než při stříbření chemickém. To oceníme zejména při přelešťování povrchu desky v případě nepovedeného obrázku.
Kdo se však rozhodne dělat daguerrotypii od A do Z, může si měděnou desku postříbřit sám. Zde bývá výhodnější pokovení chemické.
Necháme si nařezat měděný plech na požadovaný rozměr. Povrch musí být hladký, bez hlubších škrábanců či kazů. Leštícím zařízením se pohybujeme v řádu setin milimetru a rýhy hlubší než desetina pro nás činí desku nepoužitelnou. Pro leštění si pořídíme stolní brusku s 2500 – 3000 otáčkami za minutu. Odmontujeme kryty a brusné kotouče nahradíme na jedné straně “ filcovkou“ a druhé “ hadrovkou“. Filcovka je kotouč z tuhého filcu, široký asi 2cm a průměru 10 – 15cm. Hadrovka je tvořena kruhovými výsečemi látky, sešité kolem středu. Dále budeme potřebovat kotouč se suchým zipem na který se přichytávají smirková kola.
My místo smirku budeme používat „leštící kožíšek“. Zmíněný kotouč je vyráběn pro vrtačky nebo úhlové brusky. Nemáme-li vrtačku, můžeme si nechat udělat redukci a kotouč vyměňovat na stolní brusce. Nakonec je třeba si pořídit leštící pasty různé hrubosti. Tvarem se podobají mýdlu, přičemž hnědá je nejhrubší, jemná je modrá a nejjemnější je světle zelená. Všechny zmíněné potřeby lze zakoupit ve většině velkých železářství, případně specializovaných odděleních obchodních domů jako je Hornbach nebo OBI.
foto 1: leštící pasty, leštící kotouč na vrtačce a stolové brusce
Leštění
Hnědou pastu používáme na předleštění měděného povrchu filcovkou. Nanáší se na kotouč za běhu. Deska se při leštění silně zahřívá, proto se hodí tenké , prstové rukavice. Poté setřeme zbytky pasty z desky hadrem a z kotouče ji seškrábneme za běhu hranou měděného plechu. Tvrdší materiál nepoužíváme, případně nalepený otřep by nám předleštěnou měď opět poškrábal. Následuje leštění modrou pastou a opětovné čištění. Na závěr desku ještě setřeme acetonem, přičemž nezapomeneme na zadní stranu, kde se snadno usazují vrstvy pasty. Nyní bychom měli mít víceméně měděné zrcadlo. Zadní stranu podlepíme širokou izolepou, aby k ní nemohl stříbřící roztok. Přední stranu je třeba dokonale odmastit. Desku položíme na rovnou plochu a posypeme vídeňským vápnem. To se dá buď koupit hotové, nebo smícháme po jednom dílu nehašené vápno, sodu a pálenou magnézii (kysličník hořečnatý). Rozhodně nepoužíváme mycí prostředky do kuchyně, zvláště ne ty gelovité. Obsahují různé olejíčky, které mají chránit pokožku před odmaštěním. Na desce ale utvoří jemný film bránící rovnoměrnému postříbření.
Vápno navlhčíme a desku drhneme hrubším kartáčkem na ruce, případně novou houbičkou na nádobí. Po chvíli spláchneme horkou vodou, což celkově opakujeme třikrát. Zvláště při posledním splachování dbáme na to, abychom desku drželi jen za boky a nedotkli se její přední strany. Desku je vhodné usušit přitisknutím na vrstvu filtračního papíru. Zabráníme tak případnému nerovnoměrnému pokovení kvůli rozlišným koncentracím stříbřícího roztoku. Zároveň tento úkon můžeme pojmout jako cvičení na pozdější sušení hotového obrazu.
Stříbření
Pro vlastní stříbření si připravíme:
- 4 g dusičnanu stříbrného
- 10 g vinanu sodno-draselného ( Seignettova sůl )
- 7 ml čpavku
- 100 ml destilované vody
Dusičnan a vinan rozpustíme odděleně, každý v 50 ml vody. Poté přilijeme čpavek do dusičnanu a po vyčiření smísíme s roztokem vinanu. Stříbřící směs nalijeme do misky jen o málo větší než je připravená měděná deska. Tu do roztoku šikmo zasuneme, aby byl celý povrch co nejrychleji pod hladinou a ihned začneme miskou kolébat. Nástup krémově bílé, stříbrné vrstvy je rychlý, v případě náběhu do šeda zrychlíme kolébání. Čím je vrstva silnější, tím více se proces zpomaluje. Zhruba po pěti minutách stačí jen občas zhoupnutím misky rozptýlit modré „dýmy“ sloučenin mědi. Desku bychom neměli nechávat v roztoku více jak 5-6 hodin. Po delším čase dochází k místnímu podleptání, což se projevuje jako malé, ale hluboké krátery, které již nelze odleštit. Síla stříbrné vrstvy bývá něco přes tři setiny milimetru.
POZOR. Roztok dusičnanu stříbrného se čpavkem nepřipravujeme do zásoby. Ze všech amoniakálních sloučenin stříbra se časem vylučuje vysoce citlivá, s velkou razancí vybuchující sloučenina. Pokud však roztok zpracujeme ještě týž den, nemusíme se ničeho obávat.
Postříbřenou desku opláchneme několikrát vodou a necháme uschnout do druhého dne. Vhodný způsob je, postavit ji na filtrační papír a ze zadu podepřít, aby voda volně stekla z povrchu. Sušení se nesnažíme urychlit, je třeba aby stříbro řádně přilehlo k podkladu. Tím je deska připravena k leštění.
foto 2: vlevo deska před leštěním, vpravo vyleštěná deska
Pro leštění používáme zásadně nejjemnější, světlezelenou pastu. Začínáme na filcovce, ale nyní volíme daleko menší přítlak, než při leštění samotné mědi. Jednak hrozí, že se proleštíme zpátky na měděný podklad, jednak při silnějším zahřátí desky se na stříbrné vrstvě dělají puchýře. Dolešťujeme na hadrovce, na kterou opět nanášíme za běhu světlezelenou pastu (při prvním použití odletují od hadrovky smotky zmuchlaných nití,což po slepení pastou ustane). Nakonec desku odmastíme acetonem a jsme v bodě, kde s koupenou, postříbřenou deskou začínáme.
Krouživými pohyby posouváme postříbřený povrch po leštícím kožíšku, rotujícím ve vrtačce. Účelem není jen zvýšit lesk, ale také rovnoměrně rozetřít případné zbytky mastnoty. I neviditelné šmouhy totiž zřetelně vystoupí při následném jodování. Pokud kožíšek ztmavne (což bývá mikročásticemi stříbra), desku utřeme čistým flanelem a špinavý kožíšek vyměníme za čistý, na který již tolik netlačíme. Špinavé kožíšky pereme obyčejným mýdlem ruce. Jodování desky by mělo následovat co nejdříve. Čistý povrch snadno reaguje s korozivními plyny z ovzduší a případný prach bychom museli odstranit opětovným přeleštěním.
Jodování
„Jodizérů“ je tolik co výrobců. Jedná se o nádoby vysoké minimálně 15 cm, na jejichž dně jsou v misce rovnoměrně rozprostřeny krystaly jodu. Miska by měla být přibližně stejně velká jako jodovaná deska. Ta bývá upevněna různými mechanismy na vnitřní stranu víka, postříbřenou stranou dolů. Mezi ní a jodem je šoupě, které brání úniku jodových par do okolí, když s jodizérem nepracujeme.
foto 3: pohled shora na otevřený jodizér
Nesmíme ho ovšem zapomenout vytáhnout nejméně deset minut před jodováním, aby se vnitřní prostor stačil rovnoměrně nasytit parami. Ty pak reagují se stříbrem za vzniku světlocitlivého jodidu stříbrného.
POZOR. Jodové páry silně dráždí sliznice, především očí a dýchacího ústrojí. Pokud nemáme digestoř, snažíme se pracovat v dobře větraném prostoru. Při pocitu „suchého“ podrážděného nosu je dobrá alespoň týdenní pauza.
Přílišná blízkost krystalů jodu k desce může vést k nestejnoměrné vrstvě jodidu, takže světla po ustálení nejsou čistá. Naopak přílišná vzdálenost je příčinou nedostatečné koncentrace par a tedy slabší světlocitlivé vrstvy. Obrazy jsou pak málo kryté.
Stupeň jodování se projevuje barvou stříbrného povrchu. Probíhají celkem tři, více méně totožné cykly, během nichž se barva mění od žluté po modrou, případně oranžovou. Pro náš účel se jeví nejzajímavější čas mezi pátou a šestou minutou, kdy konec druhého cyklu střídá začátek cyklu třetího.
foto 4 : změna barvy jodizované vrstvy
Vzdálenost desky od 10 g jodu zde byla 15 cm. Celkově lze říci, že optimální barva je žlutá, modrá dává tvrdé obrazy, oranžová s sebou již přináší závoj.
Barvy jsou jemné, nadýchnuté a pro jejich posouzení je třeba dobré světlo. Používám bílé LED, nebo úspornou zářivku ( cca 9W, 6000 °K ) otočenou na protilehlou zeď. Na prohlíženou desku tak dopadá jakési příšeří v němž jsou barvy dobře vidět, ale světlocitlivá vrstva není ohrožena.
Takto zcitlivené desky by se měly použít co nejdříve. Po deseti dnech při pokojové teplotě jsem pozoroval úbytek citlivosti zhruba o třetinu. Uchovávány v chladu, údajně vydrží týdny.
Expozice
Vzhledem k malé expoziční pružnosti a relativně úzké části aktivního světelného spektra, bývá určení správného času náročné.