Daguerrotypie /Daguerrotypia, Daguerréotype, Daguerreotype/

Text a ukázky Vojtěch Kovařík

Příprava podkladové desky

Alfou a omegou daguerrotypie je dobře postříbřený měděný plech, vyleštěný do zrcadlového lesku. Doporučuji nechat si plech postříbřit galvanicky u firmy, která má na to vybavení. Tyto firmy bývají zároveň schopné povrch vyleštit. Kromě toho, že se můžeme rovnou věnovat fotografické práci, má galvanické pokovení další výhodu a tou je silnější vrstva než při stříbření chemickém. To oceníme zejména při přelešťování povrchu desky v případě nepovedeného obrázku.
Kdo se však rozhodne dělat daguerrotypii od A do Z, může si měděnou desku postříbřit sám. Zde bývá výhodnější pokovení chemické.

Necháme si nařezat měděný plech na požadovaný rozměr. Povrch musí být hladký, bez hlubších škrábanců či kazů. Leštícím zařízením se pohybujeme v řádu setin milimetru a rýhy hlubší než desetina pro nás činí desku nepoužitelnou. Pro leštění si pořídíme stolní brusku s 2500 – 3000 otáčkami za minutu. Odmontujeme kryty a brusné kotouče nahradíme na jedné straně “ filcovkou“ a druhé “ hadrovkou“. Filcovka je kotouč z tuhého filcu, široký asi 2cm a průměru 10 – 15cm. Hadrovka je tvořena kruhovými výsečemi látky, sešité kolem středu. Dále budeme potřebovat kotouč se suchým zipem na který se přichytávají smirková kola.

My místo smirku budeme používat „leštící kožíšek“. Zmíněný kotouč je vyráběn pro vrtačky nebo úhlové brusky. Nemáme-li vrtačku, můžeme si nechat udělat redukci a kotouč vyměňovat na stolní brusce. Nakonec je třeba si pořídit leštící pasty různé hrubosti. Tvarem se podobají mýdlu, přičemž hnědá je nejhrubší, jemná je modrá a nejjemnější je světle zelená. Všechny zmíněné potřeby lze zakoupit ve většině velkých železářství, případně specializovaných odděleních obchodních domů jako je Hornbach nebo OBI.

foto 1: leštící pasty, leštící kotouč na vrtačce a stolové brusce

Leštění

Hnědou pastu používáme na předleštění měděného povrchu filcovkou. Nanáší se na kotouč za běhu. Deska se při leštění silně zahřívá, proto se hodí tenké , prstové rukavice. Poté setřeme zbytky pasty z desky hadrem a z kotouče ji seškrábneme za běhu hranou měděného plechu. Tvrdší materiál nepoužíváme, případně nalepený otřep by nám předleštěnou měď opět poškrábal. Následuje leštění modrou pastou a opětovné čištění. Na závěr desku ještě setřeme acetonem, přičemž nezapomeneme na zadní stranu, kde se snadno usazují vrstvy pasty. Nyní bychom měli mít víceméně měděné zrcadlo. Zadní stranu podlepíme širokou izolepou, aby k ní nemohl stříbřící roztok. Přední stranu je třeba dokonale odmastit. Desku položíme na rovnou plochu a posypeme vídeňským vápnem. To se dá buď koupit hotové, nebo smícháme po jednom dílu nehašené vápno, sodu a pálenou magnézii (kysličník hořečnatý). Rozhodně nepoužíváme mycí prostředky do kuchyně, zvláště ne ty gelovité. Obsahují různé olejíčky, které mají chránit pokožku před odmaštěním. Na desce ale utvoří jemný film bránící rovnoměrnému postříbření.
Vápno navlhčíme a desku drhneme hrubším kartáčkem na ruce, případně novou houbičkou na nádobí. Po chvíli spláchneme horkou vodou, což celkově opakujeme třikrát. Zvláště při posledním splachování dbáme na to, abychom desku drželi jen za boky a nedotkli se její přední strany. Desku je vhodné usušit přitisknutím na vrstvu filtračního papíru. Zabráníme tak případnému nerovnoměrnému pokovení kvůli rozlišným koncentracím stříbřícího roztoku. Zároveň tento úkon můžeme pojmout jako cvičení na pozdější sušení hotového obrazu.

Stříbření

Pro vlastní stříbření si připravíme:

• 4 g dusičnanu stříbrného
• 10 g vinanu sodno-draselného ( Seignettova sůl )
• 7 ml čpavku
• 100 ml destilované vody

Dusičnan a vinan rozpustíme odděleně, každý v 50 ml vody. Poté přilijeme čpavek do dusičnanu a po vyčiření smísíme s roztokem vinanu. Stříbřící směs nalijeme do misky jen o málo větší než je připravená měděná deska. Tu do roztoku šikmo zasuneme, aby byl celý povrch co nejrychleji pod hladinou a ihned začneme miskou kolébat. Nástup krémově bílé, stříbrné vrstvy je rychlý, v případě náběhu do šeda zrychlíme kolébání. Čím je vrstva silnější, tím více se proces zpomaluje. Zhruba po pěti minutách stačí jen občas zhoupnutím misky rozptýlit modré „dýmy“ sloučenin mědi. Desku bychom neměli nechávat v roztoku více jak 5-6 hodin. Po delším čase dochází k místnímu podleptání, což se projevuje jako malé, ale hluboké krátery, které již nelze odleštit. Síla stříbrné vrstvy bývá něco přes tři setiny milimetru.

POZOR. Roztok dusičnanu stříbrného se čpavkem nepřipravujeme do zásoby. Ze všech amoniakálních sloučenin stříbra se časem vylučuje vysoce citlivá, s velkou razancí vybuchující sloučenina. Pokud však roztok zpracujeme ještě týž den, nemusíme se ničeho obávat.

Postříbřenou desku opláchneme několikrát vodou a necháme uschnout do druhého dne. Vhodný způsob je, postavit ji na filtrační papír a ze zadu podepřít, aby voda volně stekla z povrchu. Sušení se nesnažíme urychlit, je třeba aby stříbro řádně přilehlo k podkladu. Tím je deska připravena k leštění.

foto 2: vlevo deska před leštěním, vpravo vyleštěná deska

Pro leštění používáme zásadně nejjemnější, světlezelenou pastu. Začínáme na filcovce, ale nyní volíme daleko menší přítlak, než při leštění samotné mědi. Jednak hrozí, že se proleštíme zpátky na měděný podklad, jednak při silnějším zahřátí desky se na stříbrné vrstvě dělají puchýře. Dolešťujeme na hadrovce, na kterou opět nanášíme za běhu světlezelenou pastu (při prvním použití odletují od hadrovky smotky zmuchlaných nití,což po slepení pastou ustane). Nakonec desku odmastíme acetonem a jsme v bodě, kde s koupenou, postříbřenou deskou začínáme.

Krouživými pohyby posouváme postříbřený povrch po leštícím kožíšku, rotujícím ve vrtačce. Účelem není jen zvýšit lesk, ale také rovnoměrně rozetřít případné zbytky mastnoty. I neviditelné šmouhy totiž zřetelně vystoupí při následném jodování. Pokud kožíšek ztmavne (což bývá mikročásticemi stříbra), desku utřeme čistým flanelem a špinavý kožíšek vyměníme za čistý, na který již tolik netlačíme. Špinavé kožíšky pereme obyčejným mýdlem ruce. Jodování desky by mělo následovat co nejdříve. Čistý povrch snadno reaguje s korozivními plyny z ovzduší a případný prach bychom museli odstranit opětovným přeleštěním.

Jodování

„Jodizérů“ je tolik co výrobců. Jedná se o nádoby vysoké minimálně 15 cm, na jejichž dně jsou v misce rovnoměrně rozprostřeny krystaly jodu. Miska by měla být přibližně stejně velká jako jodovaná deska. Ta bývá upevněna různými mechanismy na vnitřní stranu víka, postříbřenou stranou dolů. Mezi ní a jodem je šoupě, které brání úniku jodových par do okolí, když s jodizérem nepracujeme.

foto 3: pohled shora na otevřený jodizér

Nesmíme ho ovšem zapomenout vytáhnout nejméně deset minut před jodováním, aby se vnitřní prostor stačil rovnoměrně nasytit parami. Ty pak reagují se stříbrem za vzniku světlocitlivého jodidu stříbrného.

POZOR. Jodové páry silně dráždí sliznice, především očí a dýchacího ústrojí. Pokud nemáme digestoř, snažíme se pracovat v dobře větraném prostoru. Při pocitu „suchého“ podrážděného nosu je dobrá alespoň týdenní pauza.

Přílišná blízkost krystalů jodu k desce může vést k nestejnoměrné vrstvě jodidu, takže světla po ustálení nejsou čistá. Naopak přílišná vzdálenost je příčinou nedostatečné koncentrace par a tedy slabší světlocitlivé vrstvy. Obrazy jsou pak málo kryté.
Stupeň jodování se projevuje barvou stříbrného povrchu. Probíhají celkem tři, více méně totožné cykly, během nichž se barva mění od žluté po modrou, případně oranžovou. Pro náš účel se jeví nejzajímavější čas mezi pátou a šestou minutou, kdy konec druhého cyklu střídá začátek cyklu třetího.

foto 4 : změna barvy jodizované vrstvy

Vzdálenost desky od 10 g jodu zde byla 15 cm. Celkově lze říci, že optimální barva je žlutá, modrá dává tvrdé obrazy, oranžová s sebou již přináší závoj.

Barvy jsou jemné, nadýchnuté a pro jejich posouzení je třeba dobré světlo. Používám bílé LED, nebo úspornou zářivku ( cca 9W, 6000 °K ) otočenou na protilehlou zeď. Na prohlíženou desku tak dopadá jakési příšeří v němž jsou barvy dobře vidět, ale světlocitlivá vrstva není ohrožena.

Takto zcitlivené desky by se měly použít co nejdříve. Po deseti dnech při pokojové teplotě jsem pozoroval úbytek citlivosti zhruba o třetinu. Uchovávány v chladu, údajně vydrží týdny.

Expozice

Vzhledem k malé expoziční pružnosti a relativně úzké části aktivního světelného spektra, bývá určení správného času náročné.

foto 5: citlivost v různé části světelného spektra, nahoře daguerrotypická deska

U přiložené ukázky je z důvodu srovnání stříbrný obraz zrcadlově obrácen ve fotoshopu. Je však dobré pamatovat, že fotografujeme originál, který je stranově obrácen a nelze jej kopírovat. Tuto potíž řešili staří praktikové fotografováním odrazu v zrcadle. Stupeň jodování má vliv spíše na kontrast než na expozici.

Samozřejmě, s přibývající zkušeností se vyvíjí určitý cit, ale u této techniky s její náročnosti na výrobu světlocitlivé desky je dost draze vykoupen.Proto je dobře mít nějakou pomůcku, která nám vytvoří alespoň rámec v němž se budeme pohybovat při určování osvitu. Já používám expozimetr, nastavený na citlivost běžných fotopapírů – 3 °DIN / 1,5 ASA. Čas naproti zvolené cloně pak převádím z vteřin na desítky minut. Příklad – při 3°DIN a cloně 4 ukazuje expozimetr jednu vteřinu. Exponuji tedy 10 minut. Je-li čas při stejné cloně ½ vteřiny, je expozice 5 minut. A naopak, naměřím-li 2 vteřiny, je expozice 20 minut.
Jak je výše ukázáno, je daguerrotypie citlivá pouze v modrém až UV spektru. Intenzita světla tedy není jedinou složkou určující správný osvit. Je třeba ještě provést korekci podle obsahu aktivní části spektra v celkovém osvětlení. Při plném slunečním světle bohatém na UV, je třeba odečíst 1 – 1,5 EV od naměřené hodnoty. Jestliže je pod mrakem, dá se expozimetru celkem důvěřovat, v případě temných mraků nebo v zimě je nutno naopak jedno EV přidat.

Při umělém osvětlení kde je UV záměrně potlačeno, bývá nutno osvit ještě prodloužit. Zde se mi osvědčilo nasvítit scénu základním osvětlením směsí halogenů (dávají tvrdý obraz) a zářivek (měkký obraz). Objekty tmavé nebo nevhodně barevné je nutno přisvítit bodově, např. 50 W halogenovými parabolkami. Tím lze provést korekci i podle barevnosti fotografovaného objektu. Například zelená vychází jako téměř černá a žlutá s červenou nejsou vidět vůbec. Z toho plyne, že daguerrotypií nemůžeme fotografovat co se nám zamane, ale objekt musí splňovat řadu kritérií. Neznalost těchto omezení může být tím, co odradí mnoho začátečníků.

Vyvolávání

Podle Daguerra se exponované desky vyvolávají rtuťovými parami o teplotě 65°C ve speciální vývojnici. Tím je ovšem míněna teplota v bezprostřední blízkosti vyvolávané desky, nikoli kovové rtuti v odparné nádobce. Při výšce vývojnice 15-20 cm, je třeba rtuť zahřívat na 150-180°C. Nedoporučuji napodobovat tento způsob vyvolání, pro jeho nebezpečnost.

foto 6: pohled shora na napodobeninu vyvolávací komory (vývojnici)

Pokud by přesto už někdo chtěl dělat tuto historickou techniku co nejvěrněji (v laboratoři), vřele doporučuji udělat ústupek alespoň regulovaným elektrickým zahříváním. Za Daguerrových časů byl jediným zdrojem tepla lihový kahan nebo svíčka a těmi lze snadno, alespoň místně přesáhnout 360°C, při nichž rtuť vaří. Není třeba připomínat silnou jedovatost rtuťových par a množství příležitostí k nadýchání, zvláště při kontrole vyvolání. Kromě toho mají páry tendenci se srážet na chladných stěnách vývojnice v podobě šedého povlaku z mikrokuliček kovu. Jestliže se taková kulička tepelným prouděním utrhne a dosedne na stříbrný povrch fotografické desky, okamžitě se rozpije ve skvrnu amalgamu. Ten proniká až na měděný podklad, čímž je deska trvale znehodnocena.

Rtuť ovšem těká i za pokojové teploty, takže stačí ponechat exponovanou desku v dobře těsnící nádobě 36 hodin. Obraz je podle mne vyvinutý dokonce kvalitněji, jak to bývá u procesů, které postupují pomalu – růst krystalů, stromů …

Naštěstí je možno se rtuti vyhnout úplně. Již rok po uveřejnění Daguerrova vynálezu, přichází Alexander E. Becquerel s možností vyvolávat exponované desky světlem. Deska se jednoduše přikryje červeným filtrem a vystaví na slunce, nebo světlu halogenové žárovky.

foto 7: deska osvětlená přes červený filtr, vyvolávání podle Becquerela

Podle intenzity osvětlení se již kolem páté minuty objevují obrysy obrazu a po hodině se zdá fotografie zcela vyvolaná. Je však třeba upozornit, že vyvolána je pouze na povrchu a v ustalovači by obraz zbledl a nabyl hnědavou barvu. Především by ale u něj nedocházelo k základnímu efektu – zdánlivému převracení negativu v pozitiv. K úplnému vyvolání dochází zhruba po hodině a půl na letním slunci, nebo po třech hodinách svitu 50 W halogenové paraboly z výšky 20 cm. Signalizuje ho, že lze výše zmíněné převracení spatřit i pod červeným filtrem.

Vyvolávání na slunci je dobré hlídat. Po dlouhé době proniknou UV paprsky částečně i dobrým filtrem a způsobují závoj. U halogenů toto nehrozí, k převyvolání nedošlo ani po osmi hodinách. Zajímavé by bylo prověřit zda různé odstíny filtrů ovlivňují kontrast obrazu.

foto 8: rozdíl v podání obrazu desek vyvolaných různými způsoby

Becquerelova metoda dává obrazy v chladnějším odstínu, co se prokreslení týče neshledal jsem zásadní rozdíly. Z výhod lze jmenovat – odstranění jedovatých rtuťových par, možnost obejít se bez objemné vývojnice a dále možnost vícekrát přeleštit povrch desek . Nepodařené foto setřeme vatou a přeleštíme na hadrovce. To se dá v podstatě opakovat dokud se stříbrná vrstva neprodře. Při vyvolávání rtutí lze desku přeleštit jednou, dvakrát, ale pak už na ni není spolehnutí, vznikají různé skvrny, nebo se místně mění citlivost.

Ustalování a pomocné techniky

Vyvolaný obraz ustalujeme 3 – 4 minuty v 3 % roztoku thiosíranu sodného. Pereme opatrně, vkládáním do misky s vyměňovanou vodou, kterou kolébáme. Pro poslední lázeň je vhodná voda destilovaná.

Obraz je tvořen nepatrnými částečkami stříbra, případně amalgamu, v podstatě přisedlými na stříbrnou plochu. Z toho vyplývá, že je extrémně náchylný na jakékoli chemické i mechanické poškození. Vrstvička solí ze zaschlé kapky je schopna poškodit obraz oběma způsoby. Volně zaschnout nelze nechat ani vodu destilovanou, protože obraz nepatrně vymývá.Tak se z usušení daguerrotypie stává nejnáročnější část celého procesu. Jestliže se rozhodneme daguerrotypii zlatit, je nejvhodnější chvíle právě před sušením. Zlacením obraz získá velmi příjemný odstín, zároveň se poněkud zesílí a zvýší se mechanická odolnost . Rozdíl mezi Daguerrovým a Becquerelovým způsobem zlacením mizí.

foto 9: zlacená deska vyvolaná Becquerelovou metodou

Klasický tónovač připravíme – 1 g chloridu zlatitého v 500 ml vody přidáme k
4 g thiosíranu sodného v 500 ml vody.

Tónovací lázeň udržujeme při teplotě 60 – 80 °C. Desku občas zdvihneme za roh a opět zvolna spustíme do tónovače, abychom zabránili usazování bublinek na jejím povrchu. Pro zlacení fotografií v průběhu zpracování hovoří i skutečnost, že tónování starších obrazů je naprosto nevypočitatelné a „mramorování“ zlaté vrstvičky je to nejmenší co nás může potkat.

Sušení

Pro sušení se mi osvědčily v podstatě dvě metody. Odstředění a tamponáž.
Protože k odstřeďování si musíme udělat přípravek do něhož desku upneme, je tato metoda vhodná pro práci s velkým množstvím desek. Jako rotační zařízení můžeme použít postavenou ruční vrtačku s regulovatelnými otáčkami, což má dnes každá. Pak již je sušení jednoduché. Tamponování je náročnější na provedení a vyžaduje určitou zkušenost.

Jako podklad použijeme rovnou desku, na kterou navrstvíme 1 – 2 mm řídkého (měkkého) filtračního papíru. Desku uchopíme oběma rukama, obrazem od sebe. Zhruba v úhlu 45° ji opřeme delší stranou o filtrační papír a pozvolna přiklápíme. Proti sklouznutí zafixujeme u spodní hrany palci. Z výšky posledního centimetru ji necháme dopadnout na papír. Potom jednou rukou desku přidržujeme aby se neposunula proti podkladu (čímž by se obraz setřel) a druhou jemně přitlačujeme na různých místech. Následně ruce vyměníme. Při té příležitosti také otřeme záda desky smotkem vaty. Abychom mohli desku bezpečně odklopit, opět fixujeme spodní hranu palci, malíčky přidržujeme filtrační papír, aby se nezvedl a neposunul po obraze. Ukazováčky nakonec desku zlehka zvedneme. Většinou bývá třeba tuto proceduru opakovat ještě jednou, přičemž vyměníme vlhké vrchní listy filtračního papíru.

Tím je v podstatě daguerrotypie hotova. Vzhledem k nepatrné chemicko – mechanické odolnosti je však ji nutno ještě zakrytovat.

Konečná úprava

Volně uložená fotografie by měla trvání pouze v řádu měsíců. Nejde jen o vyloučení jakéhokoli doteku a tedy i otření prachu. . Na povrch obrazu také negativně působí korozivní plyny z ovzduší, zvláště sloučeniny síry, přízemní ozón, kysličníky dusíku… Daguerrotypii musíme chránit i před alkáliemi, které se časem uvolňují z krycího skla. Proto se mezi ní a obraz vkládá pasparta.

foto 10: detail kraje pasparty, degradace Daguerrotypie

Při utěsňování desky v krabičce nebo rámu se nejvíce používal klíh. Dnešní výběr lepidel je nesrovnatelně pestřejší, zase ale chybí dlouhodobé zkušenosti. Rozhodně se vyhneme lepidlům, která uvolňují organická rozpouštědla, jako např. Chemopren. Vhodný patrně nebude ani silikon čpící kyselinou octovou nebo některé druhy dvousložkových epoxidů s tužidly na bázi aminů či benzoylperoxidu.

Naproti tomu se pro utěsňování daguerrotypií zdají vhodné tyčinky Patex, používané v tavných pistolích. Pokud chceme udělat jen sendvič – zadní deska, daguerrotypie, pasparta a krycí sklo, osvědčují se samolepicí pásky. Vcelku dekorativně působí tzv. Tiffany vitráž. Jedná se o roli měděné pásky o síle desetiny milimetru, opatřené samolepící vrstvou. Dodává se v šířce od 6 do 24 mm. Páska je původně určena k pocínování, čímž se zároveň vyhladí spoje a případné „varhánky“ vzniklé při ohýbání. Jak pro měď samotnou, tak pro pocínovaný povrch jsou k dispozici tónovací roztoky několika odstínů (foto 11). Všechny tyto potřeby lze sehnat v prodejně TGK.

A to je zhruba vše k technice o níž neznámý autor napsal – dobrá daguerrotypie má tak měkký a něžný charakter, jaký podle mého názoru pozdější fotografie už nikdy neskýtala…