Olejotisk (RK) (Olejotlač, Oilprint, Rawlins oil)

Text a ukázky Rostislav Krámský, 2011

Olejotisk je stará fotografická technika, kterou vynalezl roku 1904 G. E. H. Rawlins, proto se často nazývá „Rawlins print“ nebo také „oil print“. Olejotisk má svůj název podle olejové barvy, která se nanáší na papír a tak vzniká obraz.

Ušlechtilé tisky

Olejotisk patří mezi tzv. „Ušlechtilé tisky“. Jsou to tisky, kde je výsledný obraz ovlivněný ručním zásahem natolik, že není možné udělat dva identické výtisky. Kromě olejotisku existuje celá řada historických fotografických technik, které v dnešní době prožívají renesanci. Jsou to například bromolejotisk, gumotisk, uhlotisk, Van Dyke, platinotypie, kyanotypie, Daguerrotypie atd.

Výhody

Ze všech těchto technik, podle mého názoru, umožňuje olejotisk (společně s podobným bromolejotiskem) nejzásadněji ovlivnit výsledek, tedy dává mi nejvyšší svobodu dosáhnout výsledku podle mých představ. Ostatní techniky jsou techniky více-méně celoplošné nebo doba od zásahu k výsledku je třeba i několik hodin. Jedinečnost olejotisku je v tom, že je to technika „instantní“, tedy obraz vám vzniká přímo pod rukama, jako když malujete obraz. Máte tedy okamžitou kontrolu a možnost obraz dotvořit podle svých představ.

Nevýhody

Je to technika časově hodně náročná. Jeden list zpracovávám více než týden. Samozřejmě, že lze zvýšit produktivitu současným zpracováním více listů. Jiné nevýhody mne nenapadají.

Postup

Stručně jde o tento postup:
- Příprava akvarelového papíru
- Nanášení emulze, citlivé na UV záření
- Sušení emulze
- Příprava negativu
- Osvit
- Vypírání zcitlivující látky
- Sušení matrice
- Namáčení matrice
- Nanášení barvy
- Sušení hotového obrazu
- Vyrovnávání obrazu
- Dosušování

Příprava akvarelového papíru

Použitý papír musí odolat dlouhodobému máčení ve vodě, proto je vhodné použít papír akvarelový. Papír se nejprve na 15 minut namočí do vody a usuší, aby se rozměrově stabilizoval. Zkrácení suchého papíru může být proti mokrému 5 mm i víc při rozměru A4. Další vlastnost, kterou je třeba zkrotit je nadměrné kroucení papíru při sušení. Tady pomůže vyšší gramáž. Používám papíry minimálně 220g nebo víc. Potom jde také o savost papíru. Některé papíry jsou extrémně savé. To má za důsledek to, že emulze prosákne skrz a při sušení se přilepí k podložce. Navíc je třeba nanést více emulze, aby byla vrchní strana zcela překryta. Většina akvarelových papírů s nadměrnou savostí problém nemá, ale narazil jsem i na takové. Povrch papíru. Jednodušší je práce s hladkým papírem, ale i na hrubou strukturu se dá dělat. Je třeba zajistit překrytí celého povrchu emulzí, proto hrubý povrch vyžaduje větší vrstvu emulze. Značka papíru příliš nerozhoduje, dělat se dá na cokoliv, i když rozdíly jsou. Značkový papír vám například zaručí dobré vlastnosti, co se týká dlouhodobé stability a blednutí. Používal jsem papíry Koh-i-noor, ale ze dne na den jsem koupil identické papíry jako vždy a uvnitř byl papír s úplně jinými vlastnostmi. Přešel jsem na italské papíry Fabriany. Kupuji plachtu 100×70 cm velkou a podle potřeby řežu. Vychází tam dobrý poměr kvalita/cena, asi 10 Kč/A4. Stručně řečeno, vyhoví jakýkoliv akvarelový papír, co nejvyšší gramáže.

Nanášení emulze, citlivé na UV záření

Emulze má čtyři složky – voda, želatina, dvojchroman draselný, a kamenec. Jako želatina se používá „arabská guma“, což je pryskyřice z jakéhosi stromu. Lepší výsledky jsem ale dostal s potravinářskou želatinou a tak používám ji. Vyzkoušel jsem asi pět značek a fungovaly všechny stejně dobře. Je třeba koupit želatinu, označenou jako „čirá“. Dvojchroman draselný způsobuje citlivost želatiny na UV záření. Koupit se dá v různých prodejnách pro restaurátory, jako třeba sandragon.cz. Koupil jsem půl kila asi za 200 nebo 300 Kč a vypadá to, že mám zásobu na pět let. Proto, když vám někdo nabídne 100g baletí, tak vězte, že to bohatě stačí. Dvojchroman draselný se prudký jed, karcinogen atd, tak bacha, chce to zajistit intenzivní větrání. Je citlivý na denní světlo, proto ho skladujte někde ve tmě. Kamenec se používá pro částečné vytvrzení želatiny a používá se v mizivém množství, takže 50 až 100g vystačí opravdu na hodně dlouho. Přípravu emulze začínám rozpuštěním želatiny ve vodě, které trvá alespoň 20 minut s přihříváním v mikrovlnce a mícháním. Přidám koncentrovaný roztok kamence a potom dvojchromanu. V tom se liším od ostatních olejotiskařů, kteří nejprve nanášejí emulzi, kterou usuší a následně zcitlivují dvojchromanem. Na hladině se utvoří pěna, kterou seberu lžičkou. Tím emulzi zbavím většiny pěny a bublinek, které na papíře dělají neplechu. Polévání papíru. Mezitím položím na sklo papír, který jsem předem namočil ve vodě, aby zvláčněl. Vyválečkuji vodu a povrch lehce osuším, aby na něm nestála voda. Sklo s papírem pomocí vodováhy vyrovnám do roviny. To je důležité, aby emulze nestékala ke straně. Na papír postupně nalévám emulzi a plastovou lžičkou rovnoměrně roztahuji po celém papíře. Nalévejte opatrně, aby se netvořily bubliny. Ty lze odstranit špičkou suchého papíru nebo alespoň stáhnout ke kraji, kde nebudou překážet. Částečné zaschnutí. Politý papír během půl až jedné hodiny trochu zaschne, takže emulze už nestéká. Správný okamžik poznáte podle toho, že povrch želatiny není jako jednolité zrcadlo, ale začíná mít strukturu „pomerančové kúry“. V tuto chvíli vezmu papír za roh, sejmu ho ze skla a dám sušit na síť. Pracovní osvětlení. Vzhledm k dvojchromanu je třeba se vyhnout dennímu světlu, ale dvouhodinová expozice žárovkou nevadí. Nepoužívám tlumené světlo, ale běžné osvětlení v kuchyni.

Sušení emulze

Citlivý papír suším ve fotokomoře, ve tmě. Sušení trvá dva až tři dny. Kdykoliv jsem se to snažil urychlit fénem, tak to dopadlo špatně, takže to chce trpělivost. Důležité je papír opravdu dokonale usušit. Asi po půl dni sušení s papíry pohnu, protože se stává, že se někde v rohu přilepí a to je potom nemilé. Citlivý papír má vlivem dvojchromanu žlutou barvu. Odstín žluté je poměrně světlý. Pokud se žlutá barví do tmava, je to známka vytvrzení želatiny, nejčastěji světlem nebo teplem.

Příprava negativu

Je třeba vyrobit negativ stejně velký, jako bude výsledný obraz. Použít se dá jak klasický negativ, tak i negativ vytištěný na tiskárně, což je můj případ. Téměř výhradně jsem četl diskuse, jak je třeba použít speciální transparentní fólii do tiskárny. Není to pravda. S úspěchem tisknu na obyčejný, levný „každodenní“ fotopapír. Nezapomeňte před tiskem negativ stranově převrátit.

Osvit

Na papír přiložím negativ a vložím do kopírovacího rámečku. Exponuji pomocí solária ze vzdálenosti 5 až 10 cm s expozicí 10 minut. Exponovaný papír postupně tmavne. Správná expozice se pozná tak, že se ve světlech (světlá místa na papíru, tmavá na negativu) začíná objevovat kresba. Alternativně se dá pro osvit použít denní světlo. Rozsah expozice se pak pohybuje od minuty na poledním slunci do půlhodiny a víc, když je pod mrakem k večeru. Proto při expozici na denním světle je třeba častěji kontrolovat správnou expozici a odhadovat další osvit. Také vám může v polovině expozice slunce zalézt za mraky. Proto je výhodné koupit v bazaru domácí solárium za 250 Kč a víte, že to bude vždy 10 minut. Na osvíceném papíru je vidět motiv v odstínech žluté.

Vypírání zcitlivující látky

Po osvitu je třeba z papíru vyprat dvojchroman draselný. Papír vypírám ve fotomisce. Ze začátku měním vodu po pár minutách, protože vyplavování dvojchromanu je poměrně intenzivní. Postupně intervaly prodlužuji. Za hodinu až dvě se vyplaví většina dvojchromanu. Papír je bílý s mírným nádechem tmavých stínů. Stíny jsou stále dost dobře rozeznatelné. V této fázi s praním nepřestávám, ale napustím čistou vodu a nechám stát typicky přes noc do rána. Vyplaví se poslední zbytky a na papíru je obraz téměř neznatelný. Peru ve vodě pokojové teploty. Při použití teplé vody se začíná uvolňovat želatina. V tom případě je třeba dát studenější vodu nebo přidat kamenec. Studená voda nevadí, ale vypírání se prodlouží. Takovémuto papíru s „téměř“ neviditelným obrazem se říká matrice.

Sušení matrice

Matrice není citlivá na světlo a snese i pobyt na slunci. Přesto ji pro jistotu suším ve tmě nebo alespoň ve stínu v pokoji. Pokud z matrice odsaji přebytečnou vodu, tak sušení trvá jeden, maximálně dva dny. Matrici je třeba důkladně usušit. Nakonec ještě většinou dosouším fénem, i když to není nutné.

Namáčení matrice

Důkladně usušená matrice se znovu namáčí. Namáčím typicky hodinu ve vodě s pokojovou teplotou. Namáčením želatina bobtná, ale nerovnoměrně. Světlá místa (málo osvícená) jsou málo utvrzená a proto bobtnají hodně, později budou špatně přijímat barvu. Tmavá místa (hodně osvícená) jsou hodně utvrzená a proto bobtnají málo, později budou přijímat hodně barvy. Na nabobtnalé matrici je vidět plastický reliéf obrazu.

Nanášení barvy

Tak jsme se dostali k nejpodstatnější fázi celého procesu. Nabobtnalou matrici položím na podložku a hadrem odsaji přebytečnou vodu. Povrch matrice jemně osuším papírovou kuchyňskou utěrkou. Na sklo nanesu a rozválečkuji tvrdou hlubotiskovou barvu. Nanášení barvy je možné dvěma způsoby. Molitanovým válečkem nebo tupáním štětcem. Válečkem se barva nanáší rovnoměrně a spíše celoplošně. Při použití vhodné konzistence barvy lze dosáhnout fotografické věrnosti obrazu. Proto ale nedělám olejotisk, abych dostal výsledek téměř shodný s „normální“ fotografií. Z toho důvodu používám tupování štětcem, které poskytuje téměř neomezené možnosti. Používám „originální“ štětec, určený pro olejotisk, ale také štětec vyrobený z obyčejné štětky se stejným úspěchem. V této fázi existuje spousta možností jak ovlivnit výsledný obraz. Je to od konzistence barvy, pohybů štětcem, síle úderů, čištění světel navlhčenou houbičkou adt. Vlastnosti pro přijímání barvy se mění i v průběhu času. Dalo by se o tom dlouze psát, ale nejlepší je udělat 20 olejotisků, a každý sám pochopí. Nanášení barvy mi trvá asi půl hodiny.

Sušení hotového obrazu

Olejová barva schne minimálně tři dny, spíš víc. Papír suším mezi dvěma síťkami vzdálenými 15 mm. Tím mám zaručené, že se papír zkroutí jen trochu. Sušení na skle jako u klasické fotografie se mi neosvědčilo, protože se mi fotografie na sklo přilepila. Suchý obrázek je mírně prohnutý. V ruce to až tak nevadí, ale do pasparty je to moc. Proto je třeba fotografii vyrovnat.

Vyrovnávání obrazu

Fotografii zezadu opatrně postupně vlhčím až se stane vláčnou. Snažím se příliš nenamočit přední stranu, protože jsem kdysi celou fotografii namočil a tím obraz znehodnotil. Obraz se vysušil, vyrovnal, ale také trochu vybledl a ztratil původní brilanci. Navlhčené fotografie proložím kancelářským papírem (z ekonomických důvodů) a takovýto štos vložím mezi dvě skla, která po stranách zajistím kolíčky. Průběžně měním papíry za suché. Tím z fotografií vysaji vodu a zároveň se fotografie vyrovnají. Když fotografii příliš nenamočím, tak do dvou hodin je suchá.

Dosušování

Po vyrovnání obrazu je fotografie téměř suchá, ale ne úplně. Proto ji skladuji v pořadači a občas vyndám na vzduch, aby se vyvětrala/dosušila. Na vzduchu mají olejotisky tendenci se kroutit.